Jak moc toho nevíš....?

Už zase odvracíš svou duši
někam daleko, kam nemůžu vidět...
Myslíš si, že mě dokážeš chránit...
nedokážeš, ničíš mě...
Máš pořád tu dětskou vizi...
vizi, že všechno dokážeš...
Jsi jenom hračka, hračka, nic víc...
a tvoje rty jsou napuštěné jedem,
když se ke mně skláníš...
Ničíš moje sny, zabíjíš má přání,
ničíš nás oba, svou důležitou hysterií..
A srdce z prášku, které mi zůstalo
bije už jenom pro mně.
Změnil ses, změnils nás oba
a pořád je to málo.
Málo pro tebe, já už mám dost.
Chci konečně dojít až na konec...
NE!
Nevezmeš mi můj ráj,
ani ty, ani stvůry,
které stojí po tvém boku.
Budu se bít,
i když duše bude plakat.