Pod lavinou

Slyším ozvěny a její hlas,
vypínám světlo a posunuji čas.
Bojím se vlastního stínu,
proklínám tu krutou zimu!
Pod ledem vodopád teče,
a mrazu však už neuteče!
Slunce je na dlouho v nedohlednu,
on se však snaží, marně, hledat vědmu.
Pár otázek by na ni měl,
chce vědět,kdy zažijí teplý den,
bez umělé kožešiny,
protože on chce jen z pravé zvěřiny.
Čeká na hvězdičky, jenž zazáří
a pocitem tepla ho obnaží.
Teď už mu krev v žilách tuhne,
bojí se, že se nad ním i druhá lavina strhne.
Co když na něj všichni zapomněli,
a pod sněhem ho navždy uvěznili?
Když přichází poslední nádech,
tak cítí něčí ruku na svých zádech!
Světelné brány se otevírají
a jemu další šanci dávají!!