Vnucuji se

Už nevnucuji polibky na tvé rty,
nechávám větrem vát snové vlasy,
neskonale krásná v plesových šatech,
několik okamžiků noblesy, připomínka starým dětem.

Nevnucuji své pohledy do tvých očí,
kde utopit bylo by pro mnohé tak snadné,
v nočních hodinách, uprostřed závějí,
ruka ruku hřeje a tvář rozehřívá mráz.

Nevnucuji už jemné doteky rukou,
kdy v dálavách na tanečním parketu,
svoji duši necháváš tančit pro včerejší den,
který nekončí či snad ani nikdy nezačal?

Pouhé co jen vnucuji, jsou slova na papír,
pro neskonalou krásku, kterou odnesl jeden sen,
který s ranním probuzením stále ozývá se ve vzpomínkách,
kdy srdce se sevře a rty se třesou nervozitou…