Lhář

Jak kdybych byla cizí,
kyselé obličeje a grimasy,
kapesník za kapesníkem mizí,
a slzy se lepí na řasy.

v očích ten chlad,
když lže do těch mých,
ač ještě mlád,
pán je intrik mistrných.

Jak hloupá dokážu být,
to dokázala jsem si právě,
pravdu v sobě z lásky krýt,
náramně lehce, hravě.

Já smála jsem se Taťáně,
když pokrytci vyznala lásku,
však teď je mi jí líto, nečekaně,
odmítnuta, leč srdce dala v sázku.

Je snad pochopení v božském chlebu?
Ano, to jsem já, k smíchu, či pláči.
Úsměv mi zamrzl v šklebu,
a to k smíchu stačí.

Svíčka časem dohořívá,
vychladl čaj, nálada,
jen dívka se z okna dívá,
tíha spadla jí na záda.

Neplač již, není to tvoje vina,
však víš, jak to chodí ne?
Když dívka nevinná,
na blba vzpomene.