Beze slov

Je tu světlo, co ve svých plnech vyslýchá
a paprsky kroutí zvlhlé seno,
však svět jakoby spal
a lelkoval s chvílemi ticha,
v nichž jasně bývá rozprostřeno…

Kdy hroty těch ledových krust
na míle jsou vzdálené,
tvář se horce rozpéká
do karmínového plamene
a tolik zbytečné je
pouštění vět z úst,
když se smí
něco jiného zdaleka…

Třeba jen tak
vstříc společným úprkům
ve všech plynoucích chvílích
posílat si ta svá vrkúúú
souzněním
dvou holoubků bílých…

Vždyť jenom stačí
od země vytrysknout,
až jen křídla zašustí…

Vzájemně stírat pel,
k sobě se tisknout
celou délkou těl
a dlouho nepustit…

V prostém mlčení
slepovat si
polámaný krov
a čekat,
až se střepy odplaví…

Pomalounku tát
v nejkrásnějším léčení
a úplně bez léků,
kde srdce se uzdraví
dorozuměním si
beze slov
pomocí
jemných doteků…