Tuhle po ránu

Popadla jsem bubínek z našich Bylo,
a tuhle nad ránem jsem na něj zkusila hrát.

Byl to jen nesmělý pokus.
Konečky prstů se snažily, seč mohly,
aby zůstaly v anonymitě.

Ale mé druhé Já –

Bušilo do Minula,
pot se mu perlil na čele,
ba i okno dokořán otevřelo,
marně doufajíc ve skrytu.

Jenže vůle měla navrch,
a tak jsi nezaslechl
ani notu z mého smutku.

Přesně tak,
jak jsem si to přála.