Tak je to Prahou

Tak je to Prahou, tím městem prokletým,
dík tomu nejspíš je, můj život boj,
boj s vlakem rozjetým, co neví kdy má stát,
Praho má krásná, mám a nemám tě rád.

Poskytla kdysi mi tolikero krásných chvílí,
však teď mi dáváš jen pouhý žal,
Mám v sobě touhy a velkou píli,
nikomu jsem zde nezalhal.

Proč teď se mstíš Praho moje milá?
Proč si ten krásný přelud vytvořila?
Proč jen jsi mi dala okusit,
a ihned vzala zpět, co kdy jsem měl,
teď zbývá jen bych sám si záviděl.
Rozdáváš mi teď kruté rány,
snad ty se snažíš o život můj?
Tak prosím ber tady ho máš,
nemusím žít tak stůj co stůj.

Dala jsi mi bolest, dala jsi mi žal,
dala jsi mi bolest, ale i můj žár!
Ten ty teďka dusíš, utápíš v zapomnění,
nechám se padnout, nic mě už nepromění.

Ty Praho zrůdu zrodila jsi,
to dobré v ní, ty zabila jsi.
Teď vejde do ulic a bude se mstít,
jak s tím mé město, dokážeš žít?

První co udělám, že domů se vrátím,
celé to stavení, do základů zvrátím,
ve čtvrti té svojí pak,
s klidem trochu rabovat,
a pak se vydám za dalšími bludy,
jen si má Praho, mou zuřivost uži.

Přichází Sharpiod, démon z Ankaroly,
přichází za tebou a kráčí přes mrtvoly.
A až tu nebude nikdo a nic, co tvořilo by žal,
odkráčím klidně pryč, zůstane démon a jeho žár.