Cesta

Cítím slzu v oku,
však nechce kapnout ven,
chci tě po svém boku,
však je to jenom sen.
Propiska mi padá z ruky,
necítím sílu, prchá pryč,
nevnímám, přitom bojuji s muky,
nemám od svých dveří klíč.
Stojím a přitom chodím,
nevnímám lidi, nevnímám sebe,
mezi svými bolestmi se brodím,
hledím do toho čistého nebe.
Čisté duše stoupají vzhůru,
nemají zlost, necítí strach,
prožili si toho fůru,
náhle promění se v prach.
Jak žili těch 90 let,
přešli starosti, přešli zlost?
Ať mi řeknou alespoň pár vět,
chci toho vědět ještě dost.
Však nedovím se, musím sama,
projít světem, přežít slzy,
ale přede mnou se tyčí jáma,
spadnu do ní velmi brzy.
Do temnoty padám,
nekončí to snad,
po okrajích bádám,
je plna zlostných zrad.
Zloděj či vrah,
sprejer či vandal,
stojí u Usirových vah,
nemohou projít dál.
Já doufám v odpuštění,
všech svých hříchů, chyb,
do posmrtnosti propuštění,
dávám na to slib.
Srdce je lehčí, můžu jít,
žít nový život, to nelze chápat,
tohle nechtěla jsem mít,
nechci znovu po lásce tápat.
Navždy mrtvá, přitom živá,
navždy smutná, navždy sivá…