TVÝ OČI

Tvý oči, tak krásný a tak spanilý,
můj ochabily mamnou svůdí svět.
Tvý oči ty mé zraky zranily
a vzdálily se jemu na dohled.

To jimi dal jsi těm mým otázku,
to jim já vzkázala jsem svými odpověď.
To jim jen já podvolila tělem zakázku,
to jimi dal ty jsi zrázu výpověď.

Tvý oči, co by víno tak
trpké a hořkosladké zároveň,
proklela jsem svými jejich zrak
a jimi právě já klesla pod svou úroveň.

Nyň oči tvý, jichž zeleň i modř tak,
hledí do těch mých jen skrze sklo.
V nichž odráží se s sluncem matný smrak.
Nyň v nich dobro, ani zlo.

Mé oči teď jsou plny nadějí,
že nepohasnou ni ty tvé.
Tvý oči denně ty mé svádějí.
Tvý oči, v něž hledím pokaždé.

Jako višně, co otrhány v čase ranném
jsou ještě hezčí. Stejně spanilé,
Když ve sklenici v nálevu slaném
již ni víc zbloudí s jiskry po jiné.