Poslední báseň

Znovu Ti říkám sbohem
a doufám, že teď už naposled.
Možná je, čeho litovat,
ale já nelituji těch promarněných let.

Léta stálého blouznění
a marné naděje schované v soužení.
V bláznovské oponě Lásky.

A doufám a slibuji,
že je to poslední báseň, kterou Ti skládám.
I když ve vzpomínkách po chybách stále bádám.

Mohl bys milovat monstrum?
Ne, neboť Tvá Láska byla jen lež.
A já ztratila rozum,
když jsem Ti věřila.

A víš, že jsem se narodila,
abych Ti řekla, jak Tě miluju?
I když to nelze nikdy vyjádřit slovy
a toho jediného lituju.

Teď nepřeháním,
když řeknu, že byl jsi tou jedinou Láskou,
co jsem kdy cítila.
Plný lží bez stínů upřímnosti
a já jsem Ti stejně věřila.

Slzy jsou k ničemu
a čas už nám nevrátí,
přesto děkuju
za vzpomínky,
co se v mé básni ztratí.

Jen v další básni,
psané se slzami v očích.
Ne Lásko, jentak nebude konec,
protože stále brečím.

...

A brečet nepřestanu, dokud se nevrátíš
a naposledy mě neobejmeš.