Slova

V ústech slova pálí,
ty se mi ztrácíš kdesi v dáli,
nevím, co dělat, cítím paniku,
je to jako ztroskotání Titaniku.
Cítím bezmoc, slzy po tváři,
všichni se na mě pošklebně tváří,
nepoznali-nepochopí strach,
když Kupidův šíp je můj vrah.
Nemohu nic dělat, když tě vidím,
z cesty se ti radši klidím,
nemám síly na další boj,
nechci to vzdát, však je to silný roj.
Vidím tě šťastného, říkám si proč já,
proč se takhle život má,
kde se stala chyba, asi ve mně,
sic znáš mě navenek, ale ne vně.
Nesuď mě za to, jaká jsem,
asi každý po jiné cestě jdem,
třeba se jednou naše cesty spojí,
však překážky nám všude stojí.
Je jen na tobě, zda půjdeš dál,
zda bude ples či maškarní bál,
ale řeknu ti jen jedno:
Poslouchej svůj vnitřní hlas,
život je plný tajemných krás,
nepřestaň bojovat, drž se snů,
neboj se stínů za všedních dnů.
Bojuj o lásku, nepřestaň věřit,
svá přání musíš v srdci střežit,
neztrácej naději, i když smysl to nemá,
jen ladná zrada a tvář němá.
Už nemám slov, co dále říct,
všechno má svůj rub a líc,
ztraceno v pekle či možná v ráji,
třeba se sejdeme na prvním máji…