Ať žije sebedestrukce, co? Všichni víme, že je to jenom hluboká propast, na jejímž dně se nacházejí,jak hroty nastražená, ostrá skaliska, a přesto se do ní ze ze všeho nejvíce toužíme střemhlavě vrhnout, v naději, že nám během toho bolestného pádu narostou přecijenom bělostná křídla, abychom zažili ten nejkrásnější pocit na světě- pocit letu.
Nevím, možná to za to stojí, možná ne, ale ani to není něco, co by nás od těchto sebedestrukčních skoků dokázalo někdy v životě odradit, hm? I když to tak bolí, tak, jak jsi sám řekl, tohle je náš život, náš osud, a nad tím se vyhrává opravdu dost blbě (ale stejně nás to nutí přád to zkoušet, koneckonců, vždyť se přece jedná o lásku :-))
Nádherně pojaty dílo, vážně jsi zaválel. Rozhodně máš ode mě veliký ST
24.06.2011 14:03:00 | Anjesis
Naprosto dokonalá...
22.06.2011 20:08:00 | Corsica
Trystane...napíšeš někdy něco optimistickýho...prosím!Mě pro radost...jsi jako můj syn,v Tvém věku jsem byla nachlup stejná...no aspoň vidíš kam se dá dojít...haha.Láska nás sice vraždí ale také mění...pokud je nesobecká...a já se těším až jí zažiješ...tu opravdovou...sice Ti hodně vezme ale také Tě navždycky obohatí...čekám na další díl povídky!
22.06.2011 09:27:00 | la loba