Deštivě Tvá

A opět je to tady,
venku prší
a já trpím láskou hlady.
Proč jen se to tak vrší?!
A já si stále nevím rady…

Ode dne, kdy jsem na to přišel,
padám stále hloub.
Nechápu, jak jsem tím jen prošel,
pořád hledám onen kloub
…a nenacházím…

Proč žijeme?
Proč bolí to tak moc?
Proč je všechny bijeme?
Ty, jenž snaží se o pomoc
…a stejně tady jsou…

Kde je víra, je i naděje,
jak mám tohle heslo rád.
Však ztrácím vůli,
když stále nic se neděje,
přemýšlejíc o významu „kamarád“.

Ani tolik citu není,
kolik žalu prolévá se těmito dny.
Třeba se to jednou změní
nebo je náš kalich bezedný?