Ale mě jsi probudil....!

Když na Tě myslím,svírá se mé srdce,
přestala jsem jen díky Tobě míti prázdné své ruce
a pouze zásluhou Tvou opět vnímám krásu a lesk slunce,
jež zrána opatrně ke mně vkrádá se a zlehýnka hřeje mé ruce.

Jako vždy já skromna bývala a mohu zas,nechť chci ale více
a nehodlám znovu bez zásah přihlížet,jak nám zhasíná svíce,
doutnaje,vzápětí bez plamínku a to dříve,než napočte se do tisíce
a to jen konce dechu dozajista znamenati bude pro naše plíce.

Když vzpomenu na slova s hlasem Tvým,můj dech se tají
a odhalit příčinu nedovedou ba ni ti,co již déle mne znají.
Z Tvých vyznání mi pohlazující symfonie v uších balady věčné živě hrají
a Tvé láskyplné pohledy v mém srdci coby zjara nové plody zrají.

Tyhle plody v sobě všeho s čímsi navíc v jádru neodmyslitelně mají
nepochybně se proň všeho i mé smysly rády všeho jistě vzdají.
Nevěda sic,zda radost sklízet budou či vše vsazené štěstí prohrají
ale darmo radit milujícím,když žádných možných strachů neznají.

Širému světu se bez obavy z svých citů upřímně doznají,
jelikož nic krásnějšího jest není,než když dva vzájemnou lásku do očí si vyznají.
Zamilovaný člověk vždy chová v sobě nekonečno vět
na nich prostě stojí jen ten pro něj skutečný svět.