Jsi tady

Přemýšlím a přemítám,
před očima jen Tebe mám,
všude kolem však prázdnota ničivá,
když nejsme to už jen my dva.

Svět náhle hezčím zdá se být,
když duše osamělá pozná ten krásný cit.
Blízko máme k sobě,
však nemůžeme spolu jít.

Každé ráno, budím se s pocitem viny.
Proč já? Proč sakra já?!!
Cožpak jsem ten jediný,
kdo nešťastně se zamilovat má?

Ne! Všechno má nějaký důvod,
jistě i tato záhada.
A není to přeci podvod,
když bez Tebe vše smysl postrádá.

Jsi štěstím mého nicotného bytí,
jsi sluncem, které na cestu mi svítí.
Jsi jako motýl…
jenž tak nesnadně se chytí.

Však něco mi stále dává naději,
že tyto pocity jen tak se nedějí,
že jednou pochopíš, proč to takhle cítím,
když se tak hluboko proplétáš mým žitím…