Sám a sám

Tvou sbírku tiše pročítám,
v duchu si Tě promítám,
vyhaslé tváře,
utopené naděje
ve dnech kalamáře,
vítr do Tebe kleje
a rozhazuje slzy,
už přestáváš věřit,
že slunce přijde brzy,
že přijde láska,
když pokoj tolik zeje
bolavou samotou,
když duše praská
hlubokou prázdnotou
na bílých zdech,
bez víry na štěstí,
bez víry v sám sebe
už nesnášíš svůj dech,
stojíš na rozcestí,
Země, peklo, nebe,
ztracený ve smutku
nevíš kudy kam,
tak dlouho jsi byl sám,
mrtvý a živý,
nešťastný a v zármutku…
..a já jsem tě neznala
a byla moc daleko..

Však teď už se můžeš smát,
úsměvy můžeš rozdávat
a nemusíš se ničeho bát,
teď už se jen záře
nad Tebou klene,
srdce máš slepené
a rány zhojené,
snad zmizel každý šrám
a všechny bolesti,
teď už nejsi sám,
ani na chvíli,
teď už jsem tu s Tebou já
a napořád můj milý,
naštěstí…