Na hřbitově Santiaga de Chile

Chtít utonout v záplavě Tvých vlasů,
Je činem zbabělců a mne pálí, že jím jsem.
Ale já chci jen poznat, jak snesitelné jen je nebýt
A nežít pro věčnost, ale okamžik s Tebou,
Který vyprchá právě Teď a Tady
Na hřbitově Santiaga de Chile, kde stín je světlem,
A světlem jsi Ty, pod sochou umírajícího anděla bez křídel.

Svatý naposledy se nadechne a já
Nechám se zachytit Tvým pohledem,
A oči mohou dávat i brát. Jsou
Lapači snů tak neskutečných,
Že cynik ve mně pomalu ale jistě upijí se k smrti a ulehá
Na hřbitově Santiaga de Chile, kde hřích je svatým slovem
A desatero se čte pozpátku, aby nedávalo smysl a hra byla hrou i pro nás.

Kritik dopije poslední kapku a já
Budu se snažit zpřetrhat pavučiny Tvých rtů.
A jejich nitky se budou chvět pod každým vjemem,
Jako struny piána maestra Quijota, hrající si vlastní epitaf
Na hřbitově Santiaga de Chile, kde neroste Žal, ale jen květy vzpomínek
Na první jarní deště, poslední padlý list a někde mezi tím polibek.

Blázen dohraje poslední tón a já
Upadnu v nemilost dvou zámků, dvou klíčů,
Toť Skylla a Charybda, které nade mnou se chtějí pnout, cítí mou touhu a nestrach,
Lákají dále, dovnitř. Ukloním se a přijmu výzvu Tvých bestií
Na hřbitově Santiaga de Chile, kde stojí bílé chrámy a černí kněží,
Šeptá smrt a po náhrobcích zapomenutých činů a lidí tančí láska a tou jsi Ty.

Má odysea končí na hřbitově Santiaga de Chile.
Kde proplétají se naše prsty v tichém slibu.
Že svět bude zase blaženým místem.
A já...
Jsem prázdný a Ty jsi prázdná.
Jsem plný a Ty jsi plná.
Jsem čistý a Ty jsi čistá.
Jsem zlý a Ty též.
Jsem Tvůj.