Nejsem na vypínač

Moje básně jsou braky,
při níž se akorát cítím hrozně,
rozmazané jak nestihnuté vlaky
a psát se mi o tom vlastně nechce...

Už nejspíš nemůžu vůbec psát,
protože ta Láska mě fakt ničí.
A co více si jenom mohu přát,
než si lehnout do postele bez všech řečí
a bolestí ze zbytečných ztrát?

Uvnitř mě je vzduchoprázdno
jak v balonku bez helia,
největší prázdno ze všech prázdnot
bez pocitu bolesti při účinku opia.

Uvnitř sebe exploduju,
neboť necítím trápení,
na místo toho bolest kloubů
při posledním denním pokusu o myšlení.

Nemůžu přepnout svoje city,
ale můžu si přát je zničit.

Proč mi ten blázen pořád tak chybí?
Nemůže mi život bez něj stačit...

Chci se vypnout,
ale nejsem na vypínač.