---=== Další ===---

Proč musím vždy jít já,
proč vždy končí ta věc nádherná,
slunce už zapadlo a krajina usíná,
srdce stále bije pro to, co bylo,
žije dál v přeludu, radši nevnímá,
zije pro to, pro co krásně se žilo,
ikdyž už nechce umírat.

Kráčím šerým světem, jdu stále dál,
ač nevím kde jsem, není důvud abych se bál.
Stejně nic horšího nepříjde...

Tisíc slz už zaschlo mi na tváři
a já stále čekám, že hvězda mi zazáří.
Bojím se žít,
bojím se být.
Nechci takový život, proč taky?
Co má smysl, když ne já a ty?

Znovu se ptám a vím,
že odpovědi se nedočkám.
Znovu a znovu otáčím se za jinou,
jakobych šel sám polární krajinou,
Nic než bílo, němý sníh,
tak má vílo, odsuď můj hřích!

Pro Tebe málem život jsem položil,
ale SMRŤ tentokrát kosu svou odložil,
tolik jsem chtěl to nejcenější ti dát,
tolikrát jsem přemýšlel jak to udělat.
Milion nápadů v hlavě prázdnoty
a úrodně rozvodněné oči hleděli tmou,
milion vzpomínek a tisíce plánů...

Teď už jen svíci zapálím sobě na památku...