Vojín v zákopu

V zákopu sedíš, vstát se ti nechce,
snad se i bojíš a křičíš lehce.

Povstal jsi s verbou,
čest tě tam vede,
najednou klečíš a už jen brečíš.

Těžce se sedí, ztěžka se vstává
a nejhůř se padá.

Padáš jen jednou, tiše se skládáš,
k tobě si kleknou a sami se leknou.
Nesou tě s rychle, táhnou tě s verbou.
Pak jedna rána a ticho tě budí.
Stojej zde v kruhu,
divný to útvar,
rychle se trhá a listí padá.