Zmatená láska.

pod tmavým rouchem schoulená
krčí se láska zmatená
má krásnou tvář – já dobře ji znám
jak rozum ničí, když přijde k nám

hluboko v srdcích tam doma je
hladová po skutcích než roztaje
vpíjí se něžně i divoce
chvíli jsi v ráji a pak zas ve stoce

to když se vytratí potichu
tak jako ozvěna po smíchu
co zůstal mi v paměti na tebe
proto nic nebolí - nezebe

mám srdce vyprahlé já nejsem ji hoden
a tak se vytratím vždy zadním vchodem
točím se zády a přiznávám
že mám z lásky strach – sám zůstávám

snad nechme ji kolem nás něžně se choulit
šeptem pak řekněme ať se jde projít
takhle tě nezklame a nebudeš litovat
mám tě rád víc než schopen jsem milovat