Vlak lásky

Kde mám začít s rýmy,
jenž daruji tobě,
jak říci slovy svými,
že tebe nosím v sobě?

Slov pár řeknu pro potěchu,
pro radost a zasmání,
jako čtení do pelechu,
ač hloupě zní v mém podání.

Čekám takhle na nádraží,
slunce do mně tvrdě praží.
Vlak však stále v dáli vězí,
zlatě-rudý, zašlý rezí.

Čekám takhle na nádraží,
vlak však stále nedoráží.
Kde se jenom zapomněl,
snad na mně neopomněl?

Již si ve svém vláčku jedu,
v uličce před kupé vpředu.
Vlak za jízdy rozpadá se,
jede pořád ve své dráze.

Snad dojedu zdravý k cíli,
vlak dál krajinou pílí.
Nezbývá už mnoho času,
abych zhlédl tvojí krásu.

Nesmíš spílat tomu vlaku,
či spíše muzejnímu vraku,
že se cestou trochu šourá,
hlavní je, že nenabourá.

Tak se milá nezlob na mně,
že nepřijel jsem v čase správně,
za to že čas trochu spěchá,
že mě v klidu nezanechá,
tohle milá nechej stranou,
a pojď se mnou lásky branou.

Že to celé zkončí šťastně,
to je se mnou prostě kříž,
jinak nežli život slastně,
nevidím, což snad už víš.

Dnes jsem ten vlak nestihnul,
příště ho snad dohoním,
a pokud bych ho nechytnul,
tak asi pěšky pochodím.