Loučení je teď, vzpomínky jsou navždy

Sedím a skláním hlavu ...poslouchám,jak mi zpíváš v srdci, poslouchám mnoho z Tvých němých slov...proč jsi více nezpíval? Proč jsi se více nesmál? Proč jsi se mnou neletěl ke hvězdám? Proč?

Je pozdě.
Opustila jsem židli po Tvém boku...a udělala pár kroků vzad...
Tvá ústa se pohnula, snad aby mne zadržela...zdálo se mi to a nebo jsi mi opravdu řekl "má lásko"?
Klopýtám, zakopávám, ale stále směřuji na cestu od Tebe...zavolej mne zpátky, rozběhnu se...
Ale Tvá ústa mlčí.
Mlčí...
A ticho je v celém vesmíru.
Nemůžu se k Tobě vrátit, protože Tvá náruč je plná.
Jak to mám udělat.
Chvíli stojím nerozhodně, ale potom se otáčím a mé kroky neodvratně směřují do dálav, které jsi nikdy nenavštívil...nevím, co mne čeká, ale mé srdce nikdy nezapomene.
Měli jsme se potkat na cestě naším vesmírem. Dala jsem Ti, co jsem mohla, víc jsi nechtěl.
Křehká jsou naše těla a přijde čas, až z nich nezbude než schránka, která už nebude nic cítit , nic vnímat....
Má lásko....
Ani slova nebudou nic znamenat.
Smrt si vezme všechno a je to jediná naše jistota.
Tam v dálce, tam někdy, zdá se to vzdálené...

Mé šlépěje se ztrácí jako sníh na jaře, unikám Tvým myšlenkám, nechtěla jsem, ale nedal jsi jinak.

Mohli jsme, mohli jsme,mohli jsme...