Čekání na lásku

V parčíku na staré lavičce,
sedí paní,co ztratila ambice.
První šediny zdobí její vlas,
je to dávno co odešel mládí čas.
Hluboká vráska na čele.
Už dlouho nebylo jí vesele.
Uvnitř je prázdná
nemá pro co žít.
Snad kdysy byla krásná.
Teď zbývá jen snít.
Jen samotu pohostí.
Život s chutí hořkosti...
Stejná šeď všech dnů,
osud byl zlý k jejím snům.
Dříve ráda se smála,
ani chvíli nebyla sama.
To všechno když byla mladá...
Pak láskou zahořela ,
přestala se smát.
Na city zanevřela,
nechtěla věřit,že ji nemá rád.
Tak pořád jen čekala.
Jiného už nechtěla.
Spřádala falešný naděje,
věděla jistě,že jen on její srdce ohřeje.
Čas šel dál a ona čekala na něj.
V srdci stále větší žal a beznaděj.
Ani si nevšimla jak běži léta.
Život byl pro ni jak ta jeho věta.
Věta o tom,že ji nemá rád.
Věta po které už nemohla se smát...
A tak chodí dál do toho parku,
a její smutek je vidět už na dálku.
V očích leskne se dlouholetý pláč
a nesmělá otázka "proč a zač?"
Bolest,stesk,pláč a samota,
jen tohle je náplní jejího života.
A za to všechno může láska jen.
Celý život zničil jeden,nesplněný sen!