Třeba...
Třeba...
Můj úsměv vyletí ti vstříc,
lehký jak pírka z holubic,
jak laskající ruka matky,
jak kočka proklouznuvší mezi vrátky,
jak tíkot ptáčka za noci.
A nebude nám pomoci.
Třeba tě jednou potkám.
Mé oči lehce pohladí tě
jak matka, konejšící dítě,
jak jemná vůně konvalinky.
Mé černé oči, černé linky,
hvězdy zářící do noci.
A nebude nám pomoci.
Třeba tě jednou potkám.
I naše ruce se setkají.
A jako když ledy pukají
a dravá voda vpřed se žene,
tak tvoje srdce roztoužené
mě s tebou stáhne do noci.
A nebude nám pomoci.
Třeba tě jednou potkám.
Komentáře (6)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
připomíná mi to zlehka Seifertovo Jarní rondeaux a to je hezká vzpomínka
23.03.2012 22:32:16 | herzog
Doufám, že opravdu jen lehce. Pana Seiferta miluji, ale rozhodně bych se neodvážila ho kopírovat. A to Jarní rondó jsem si teď tedy našla. A je krásné.
23.03.2012 22:49:07 | laludmi
Jak jsem si četl tahle slova poezie, rozkvetla mi před očima představa - ...to denní snění - jak tahle slova šeptá mi kdosi tiše, šeptem do ucha a já se usmívám, možná je tiše zopakuji a když zazní: "mé černé oči, černé linky" - nahlédnu jí do tváře, zda opravdu má obkroužené oči černým uhlíkem, snad nějak tak, jak si představuji Kleopatru ve starověkém Egyptě...což nebyla ta žena kouzelnice, když vykouzlila tahle krásná slova, jimiž omámila kralevice a stáhla do noci...
24.03.2012 09:47:40 | herzog