Vzlétnout výš...

Slzy se mi ženou do očí a vánek suší jejich slanou pachuť
proč nemohu nad věcí být a cítit paprsky slunce nad hlavou?
Je mi smutno, jako už dávno mi nebylo,
je mi teskno, jakoby se něco zbořilo.

Vzdušné zámky padají, planá slůvka,
nic neříkající..plané věty
Jak dělí se mezi námi naše světy
a dělí se i část každého z nás...

Mám pocit, že srdce se mi rozskočí a co říct dál,
proč jsem to vzdala?
Já nechci být kolejí vedlejší,
intuice převládala...

Již nikdy se nesnaž mi namluvit,
že věrný a stydlivý jsi...
a že máš mě rád,
již nikdy se nesnaž mi namluvit...
pro slzy nevidím a text nejde mi psát...

Proč to tak bolí?? Ptám se vás, hvozdy dálek, proč to zase tak bolí?
slzami zkrápěná cesto bolesti,
slzami dlážděná pýcho neřesti..
mých tajných snů a dálek...

Chci vzlétnout, odjet tisíce kilometrů
daleko od tebe...
Přála bych si utéct a již nikdy nedívat se na tebe

Jak zvládnout se normálně tvářit a srdce míti v pořádku?
Jak zvládnou to mám?
Vždyť brečím, i když se do tvých očí nedívám...
A ty mi pořád vstupuješ do řádků...

Vím, že jsem tou druhou a první nikdy nebudu,
ale za to jednou zaplatíš...byť nerada slibuju...
Za každou slzu, která z očí mi kvůli tobě tekla, za každou slanou kapičku,
za každý otisk a stopu, kterou jsi mi nechal v rozpolceném srdíčku...

Chtěla bych se opět smát, ale úsměv ne a ne se objevit..
chtěla bych tančit a jaro si užívat...
Přála bych si do Anglie odjet, od tebe se oddělit.
Přála bych si, abys mi byl stejně tak lhostejný, jak lhostejný mi nejsi...
abys mě nezajímal a srdce mi nelámal..

To bych si moc přála..věř mi...