Smutná svatba

Sváteční svatební obřad,
oddávající vede dlouhou řeč,
všichni kolem září štěstím,
mě v srdci svírá krutá křeč.

Teď výměna zlatých prstenů,
„ano“ zaznělo dvakrát sálem,
já připadám si tak moc hloupě,
jak byl bych šaškům králem.

Letmé popřání novomanželům,
nevěstino políbení na obě tváře,
již z úzkosti přeskakuje hlas,
před očima oslepující záře.

Tato svatba cizích lidí,
mě do neštěstí přivedla.
Myšlenka až u oltáře budeš Ty.
Koho by sis přivedla?

Komu Tě Tvůj otec povede?
Kdo Tě za potlesku políbí?
Bude to starý známý
nebo se někdo nový zalíbí?

Vím o jediném člověku,
který to jistě nebude.
Již dlouho rozlomil se vztah,
co víc slepit nepůjde.

A tak jsem sotva držel slzy,
na té svatbě veselé.
Nebyly však z radosti,
proč už víte přátelé.