Láska od zlatého deště

Na parkovišti celá škola stojí,
sny s realitou se náhle spojí,
svede nás bombový poplach,
k sobě z trhání osmiček strach.

Ve dvou procházet se parkem,
chycení za ruku jest malým zázrakem,
na talíři spolčí se chutě,
utvoří slova „zvu Tě“.

Jedno rande za tři vydá,
dívka však stále na pochybách,
prý křivý nos – taková lež,
bez jejího polibku už neusneš.

Vůní malin kůže prošitá,
čokoládou naše wafle politá,
po zádech mé prsty kloužou,
vědí, že více nemohou.

Její záda mají tajemství,
její krása je samo ženství,
její pozadí jest jablíčkem,
vše prožívá otevřeným srdíčkem.

Poslouchá můj hrozný zpěv,
na tváři kouzlí milující úsměv,
máme toliko společné,
i šlehačce neřekneme ne.

V pokoji ji lechtám na nohou,
v hlavě máme kuchyň novou,
do budoucna velký plán,
točit film, získat autogram, …

Na schodech čekám ve stínu,
obejmout, políbit milovanou dívčinu,
kapitolu musí dopsat ještě,
láska od zlatého deště.