Májové víle

Z velkého strachu,
velká úleva.
Z úlevy pak pohoda,
z pohody zas Obava.

Mozek mi zamořily otázky,
ptám se na vše
v duchu s tebou rozprávím,
tvé oči, dva hnědavé oblázky
jsou právě tím,
čím nejsem si jist.
Co neznám nevím neumím..

Když slova nahrazují písmenka,
volání telefonu obětí,
pak trápí se má dušenka,
z polibku zbývá už jen dojetí.

A květy šeříků, vůni jich,
vsakuje Země
spolu s kapkami deště
a jižním větrem, zní tvůj smích.

Ruce se plní mozoly,
namísto, by něhou zněžněly.
Násady rýčů lopat praskají,
namísto ledů, které netají.

V klubíčku času týdnů
zaplétám i já svou samotu a vinnu.
Před spaním šeptám do Vesmíru
a prosím, ať tohle všechno,
ti ještě říci stihnu.. .

A až znovu budu moci líbat tvé rty,
teprve pak až ztichnu.