posledni transfúze

tisíce střepů k zemi se snáší
jak skleněný déšť
a do všech koutů
v melodii pláče
zatéká

neprosím o sedm let štěstí
jen o jeden den
zas a znova
co se vrací
co mě budí
ve snech jen

té chvíli
dal bych litry krve
a v roli odsouzence
s úsměvem bych kráčel
poslední dech co zbyl mi
směl by slzy pít

a třeba jedna z davu
kopretinu hodí
neslyšně
pár okvětních slov
můj osud pohladi

tisíce střepů zapomíná
že kdysi v kruhu spolu
světlo pilo
obraz můj poskládalo
v zachvěni