Spálená...

Jedu saji ze tvých rtů smyslných.
Lačně hltá maso mé ty dýky, jež šeptem letí.
Sténaje slastnou tou závratí smrtelnou, konce mohl bych dosíci snad.
Kdyby těch smaragdů uhrančivých nebylo jest.
Padám lásko.
Tak jsem nemrtvý.
Objetí co léčí a slib pokrevný chybí mezi námi.
Jak mohu to snést? Uloupené doteky, těch bělostných vnad, jež teplo mé hltaly tak vroucně.
Nesmiřitelný jsem s démonem, jenž tvůj sluch si podmanil.
Však znám je, ty falešné souhlasy a kývání hlav.
A nečiním ničeho jen pro tvé štěstí, které je mi dražší vzduchu v plicích. Sama poznej pravdu.
Však víš, že za tebou stojím bylť bych oporou, jež pádu nepřipustí.
Dna tak nepoznej, však miluj mne zas. Vždyť tu něhu, co byla jen naše, tu stále v tobě vidím.
Čekám doposud, klidně nehybny jen pro oko, jež nevidí.
A svíjím se žalem, jak mrzký červ v plameni s noblesou se škvařím, syčíc nenávistně.
Tak nikoho tu není, aby křikl: "Už dost!"
Není nikoho, kdo poručil by srdci 'stůj!'
V čarách jsem lapený jak v síti pavučin. Jak pták letem znavený padám, letory dračí pozbiv, stávám se koťetem, jež předlo by v tvých dlaních, ale teď samo v tmách naříká.
Nepřijdeš.
Vím to, však osudu nit hledám, byliť bychom na jejím konci spojeni. A trápení, to bylo zapomenuto...