Stíny z lásek

Sbohem mé stíny z lásek,
co ve snech lhaly jste mi,
že k Vám dostávám se potají,
vždy, když oči za víčky rychle kmitají.

Sbohem, sbohem lásky,
co jste ve snech srdce nechaly,
neznalé, ale jak led studené,
vždy, když v polucích svět se utápěl.


A k těm ránům, bolavým,
co z hlavy zbyl jen střep,
malí skřítci potají v ní se vždy schovají,
po pár sklenkách, Vás mé lásky
z lahví bezedných.

A k těm ránům, šedivým,
daleko už mlha k nebi stoupá,
a slunce, slunce něhu rozpoutá,
mezi kvítky smrti šedé, zmrzlé běhny
a lásky růží.

Sbohem mé lásky ze stínů…