Mám ještě právo na lásku?

Můj mladý život velmi pestrý byl a příjemný,
já užívala si ho doušky plnými, co šlo to jen.
Spousty flámů, lásek, občas malé zklamání,
však nějak rychle uběhl ten čas, jako noční sen.

Přišlo manželství a malý klučík zlobivka,
já musela se vzdát chvil krásných, bláznivých.
Pak přišel rozvod, druhý muž a milá holčička,
pak další rozvod a já konečně zas mohla žít.

A tak léta ubíhala, já byla milována stále,
až další seznámení, rozchody mě udolávat začaly.
Když dcera moje začala chodit na svá první rande,
já rozhodla se začít život žít už příkladný.

Na zájem mužů začala jsem reagovat negativně,
promiň, ne, já nechci prožívat zas další bolesti.
Ze sexu já začala si srandu dělat jízlivě,
díky, směšných pohybů já zažila jsem dosti.

Tak spokojeně, v klídku, žiji si pár pěkných let,
odolávám nabídkám rozumně a s velikým přehledem.
Dnes já neposlechla rozum svůj a tak tu sedím teď
a vyznávám se ze zásahu na své srdce jedním "Amorem".

Bojím se, moc bojím se já další lásky nádherné,
on zcela okouzlil mě hlasem, očima i úsměvem.
Pevně doufám, že jeho srdce bude tvrdší, než to mé,
že on svou budoucnost řešit bude jinak - rozumem.

Já v skrytu srdce pevně doufám, že už neozve se mi,
však duše pláče, ona touží, ona prosí srdce mé.
Nebraň lásce, tys opravdu zapomnělo, jak je krásné líbání,
ty něžné, horké doteky jsou přece tolik, tolik kouzelné.