Umřít touhou

Bolí to jak vpich do čerstvé rány,
jak věčný Bůh umírající v kostele,
mám vyklovanou duši od Tvé vrány,
když duní mi srdce o dno postele
a ty tu nejsi…

Topím se v promáčeném polštáři
a srdce krvácí po celém těle
a křičí: Ty hajzle! Ty bezcito, lháři!
Vodíš mě za nos a pak pošleš do prdele!

Věřila jsem Ti úplně všechno snad,
nikdy Tě neopustím má milovaná,
jak jsi mohl… tohle udělat?!
Přestat mě mít vlastně rád…
Zhasnout mi slunce pro všechna rána…

Jsi všude…
na poličce, ve skříni, na stěnách,
v kotli v mých vařících myšlenkách,
v mých vzpomínkách, o obou těch rocích,
zdálo se mi o Tobě…několikrát dneska v noci….

Přišel jsi a objímal jak ještě nikdy dřív,
tak živý sen a marně doufám, že pořád je živ,
uprostřed noci… cítím Tvůj dotek,
Tvou vůni, Tvé hlazení…
Nech mě sakra spát a dones ten lék
na vysvobození duše mé z vězení…

Nejím, nespím a žiju jen tak ze vzduchu,
v kolotoči života, v pouličním ruchu,
každá minuta bez Tebe je hodinou dlouhou,
každý moment mi ubírá síly
bez Tvého srdce tlukotu…
Chceš abych umřela touhou…

Já mám však několik životů,
jinak bych už byla mrtvá…