posedávám

tvé doteky jsou tak stručné

poslední slovo v půlce věty

a naše světy

pustá zem

 

hromadné útěky

po stopách zvadlých květů

v záhonech fantazie

pod planetu

do vesmírného sklepení

 

nezmění  věty které šetříš

snad pro budoucí chvíle

rozmar ticha v rámci křiku

šeptej slova díků

odcházím

 

tam kde nejsi hmotná schránka

kde jenom duše vznáší se

kde pluje světlem  bez nádechu

snaží se

prolomit led co hladinou se stává

lesklým tajemstvím

 

náhodný obrubník poskytl mi klidu

sedím a sama s myšlenkou

že konec není

je jen radost co se vzdálí

na pár chvil od nás

kamsi plout

 

snad aby v symbióze smutku

dopřála malé vítězství

i slzám

tvářím bez úsměvu

 

to se smí