musím si to přiznat ...

jsem zoufalá .. protože (či přes-tože?) jsem doufala
a nevěděla o tom ... ani co bude potom
až ...

až uvidím to zjevně zjevené ... až uvidím tebe v jiné náruči a ne v mé
až ucítím ten dotek mrazu
snáz hodím sama sebe ze srázu

falešných tužeb a slibů sama sobě
že už nikdy neumlčím v sobě
ten tichý mocný hlas
co chce znovu a zas a zas
milovat a dávat na-jevo
že je tu
teď
a ne jen pro jednou
pro všechny a všechno stvoření
teď hned
bez prodlení

ale co dělat když dívám se jak mizíš v dáli
ptát se co bylo by kdyby a zda-li?
nebo prostě přijmout ten fakt
že příště s-prostě nelíbat!

nebo pro-líbat se k podstatě?
která je i nyní nasnadě
a láskou se zove ...
... do srdce mi klove
buší
as tuší
že už nechci a nebudu ji přehlížet ...

je jedno v jaké náruči
je jedno v čí područí
je jedno koho milujeme
když přitom máme rádi – a to hlavně – boha v nás a sebe

zebe tahle představa?
co potají roztává?
mává s tebou? ... se mnou mlátí
staré, malé, prošlé mládí

ta před-stav-a neustává
jsem tu, to zůstává ...

chceš najít kde se skrývá tvář?
následuj to ... vidíš zář ...

není třeba vidět zvenčí
co vnitřním zrakem dávno víš
jen odhalit a nechat plynout ...
voda nemá mnoho skrýší

co tímhle básník chtěl říct? něco víc?
věř či nevěř ... vůbec a přitom jenom ... stále stejné pro-sté ve-smírné NIC