Píseň věčně osamělého srdce

Hvězdy, které viděla jsem dříve,
chtěly růst, zářit, žít dál.
Opona se zvedá a režisér kýve,
začíná představení pro celý sál.

Napřed jen zmar a neúrodná půda,
pak našla jsem diamant v kameni.
Pro mě svátek, pro něj nekonečná nuda.
Pár událostí, které nikdo nezmění.

Pohrdal mnou i mými city,
nekonečný tanec, dlouhé přestávky.
Já náhle zanevřela na pocity,
zrušila všechny dohrávky.

První den v červnu dala jsem mu vale.
Ptala se: "Proč by mě měl zajímat?"
Nevzpomněla jsem si na něj v temném sále,
od jiného nechala se objímat.

Dál šel života běh
bez zvláštních událostí.
jen štěstí, žádný pech,
vše bez smutku či zlosti.

Společné zájmy. Od sportu až po knihy.
Co víc si může člověk přát?
K tomu krásná tvář v ní roztomilé pihy.
Ne, nemám si nač stěžovat.

Pak setkání, jenž všechno změní.
Další velký z minulostí střet
a já znovu oddávám se snění,
že bylo by pro mě lepší v hrobě tlet.

Proč ten, který mě stokrát zradil
a nechal mě tolikrát o samotě stát.
O mě se nestaral, zatímco jiným radil.
Proč ptám se: "Mohl by mě milovat?"