ZPOVĚĎ

Tvé oči zelené jak jarní tráva,

vlasy jako slunce z rána.

Hřeješ, Lásko, i studíš zároveň

jako požár i povodeň.



Tvé srdce po mém netouží,

patří jiné.

Jedno však přec hřeje,

žes měl mě rád, v dětství.



Sotva se dotkneš mého těla,

tvá boule na kalhotách křičí, že by chtěla...

Tělesně, to je jen půl

a vůl, kdo tomu nerozumí.



Říkám: Nic tu pro tebe není.

Říkáš: Pravidla se občas porušují.

Mluví z tebe vášeň dravá

a tvá ruka nenechavá...



Ví, kam sáhnout, podléhám

a rozkoší omdlévám.

Hoříme jak jedna svíce,

uvidíme se však více?



Naše těla možná, snad.

Avšak srdcem vzdáleni jsme.

To zná jen ten, kdo má rád.