Portrét mých údolí smrti

bylo ráno
to modré naplněné měděným sluncem
kdy víš, že bude hezkej den a bojíš se
aby něco nepřišlo a nepokazilo dobrou náladu
vstaneš
mrkneš na sebe do zrcadla
vzpomínáš na předešlé dny
které jsou teď už hodně cizí
protože jsou daleko
zjistíš
že ti chybí
ona ti chybí a ty s tím nechceš nic udělat
protože se bojíš
protože naděje je lepší než nic
pak si jdeš udělat snídani
pořád na ni myslíš
a žasneš
jak daleko ses od ní za tu dobu dostal
odřízl jsi všechny přístupové cesty
jen abys nemusel čelit realitě
na stole je miska a v ní dvě jablka a jeden pomeranč
kafe
naděje umírá poslední
ale když umře
nemáš nic
snažíš se zahodit to co bylo za hlavu
čas se ale vleče
minuty jsou hodiny
jdeš mezi lidi
protože nechceš být sám
ale zjistíš
že jsi mezi lidmi osamělejší
potřebuješ být prázdný
nepřemýšlet
otupuješ se hlasitou hudbou
upínáš se na malicherné seriály
a drobnosti
dohromady ty věci vytvářejí bublinu
uzavíráš se
straníš se okolí
a ty na ni nepřestáváš myslet
zkoušíš myšlenky zahnat jinýma holkama
nefunguje to a zanecháváš v nich dojem idiota
kterej neví co chce



mám v kapse malou krabičku a v ní
své já
držím se pevně zábradlí ale potápí se celá loď
prší ale není zataženo
na nebi jsou vidět hvězdy
a slunce zároveň
ve všedních dnech šedi jsou všechny odstíny šedé pouhou změtí
šedi
a každý jednotlivý den je mučivým rokem na poušti
mám v kapse malou krabičku a v ní
jsem sám