Osud

OSUD

Častokrát mi pole neorané bylo cestou,
cestou, která vedla kroky mého života,
života, jenž se podobal strmé propasti,
propasti, která neměla dno.

Častokrát mi sama smrt podávala dlaň,
dlaň, která byla hebká, leč chladná,
chladná ruka, která mně chtěla polapit,
polapit do sítě, ze které není již úniku.

Častokrát mi jen plot mostu byl zábranou,
zábranou, která mohla ukončit osud,
osud, jenž byl naplněn bolestí,
bolestí, která se nedala déle snést.

Když mi smrt ruku podávala,
podávala krutou rychlostí,
rychlostí, která ovládala svět,
svět, ve kterém jsem žil.

Tak se zjevila překrásná žena,
žena, která mně polapila za ruku,
ruku, kterou držela silou lásky,
lásky, jež mně zachránila.


A pak růžova zahrada mi byla podlahou,
podlahou i postelí, kobercem i cestou,
cestou, která vedla k jedinému cíli,
cíli, jenž nesl Tvé jméno, lásko.