Láska a smrt

Věděla,že bez něj nemůže žít,
srdce jí bolelo,nechtěla bez něj být.
Smrt řekla si,je jediná spása,
vždyt bez lásky na světě není krása.

Odešla do lesa,našla si vysoký strom
na něm se klikatil provaz jak hrom.
Stoupla si na kámen,kolek krku smyčku,
z nebe Smrt natáhla ruku,kostnatou tyčku.

Natáhla ruku, po tvářích tekly jí slzy,
myslela na něho,zda ho láska nedbalá mrzí.
Nebe se roztáhlo,smyčka se začala krátit,
čas v příštích minutách nikdo nezvládne vrátit.

V tom ho však spatřila,běžel k ni,rozlehlou plání,
viděl svou dívku,jak se nad ní Smrt sklání,
natáh k ní ruku,však pozdě velmi přišel,
už jen dívčino bezvládné tělo našel.

Už nikdy se nedozví,že jí také měl rád,
zůstal tam bezradně vedle ní stát.
Slzy se derou ven,v proudech těčou,
už nikdy nebude se svojí slečnou.

Nebe se otevřelo,už podruhé v tu chvíli,
začala bouřka,hrom dopadl na tělo bílý.
Strom chytl a zlomil se na tělo chlapce,
snad v nebi budou žít..oba...a sladce...