Snílek

Mráčky se táhnou,
kapky deště poskakují po střechách,
rozpálených domů.

Mlha se valí skleněným údolím jak
smutná myšlenka blouznící ze sna.

Volám, kříčím, hledám alespoň tvůj stín
v modlidbách jež ležíš v mém rozpaleném srdci
jež potlačuji svůj splín.

V dáli slyším tvůj dech podobající se
vánku Šumavských hvozdů.

Tvůj úsměv,jež by probudil
spící jitřenku,

tvé oči jež dokáží vyléčit
každý žal.

Kde jsi má milá po které toužím každé ráno,
den, noc?

Jméno její jež stále v dáli zní,
je snad toto co mně nutí k blouznění?

Blond vlasy,její dotek i úsměv,
jen ta dívka Andrea je srdce mého lék.

Andreo, vrať se, probodni šípem
lásky mou hruď.
Půjdeme světem spolu buď jak buď.