Milovat A.. Nesmět Mít

 
Hledal jsem sluneční
dívku hor
a nechal ji v básníkově pyré
v rozpolcenosti
kde modravé měsíce září
kde něhy pronikají slzy ledem
do morku kostí

V moři viny
V přístavu s dozvuky nočních sirén
smutné a bezhvězdné
cinkavé šepoty
ve vodní zrcadlivé tváři

Zas a zas ta zvonkohra opuštěných…
mi zní bolestí
zní zní zní
a ji připomíná…

Stála při mne milá
světelná bytost

a já chtěl říct vše a přitom nic

Setkání zahalil stín
Torza po boji odnesou stěhovaví ptáci
stejně i cesty z vesmírných příbytků
ustelou si ve vlnách
ti zhášející žháři
když týrám
otázkou milovat
co se nikdy nevyplácí…

Držela mne milá
letní rozzářená hvězda
před pádem do zamrzlé tuše mé duše
a já chtěl říct vše a přitom nic

Cinkla o mne nočním snem
Propletla mne s přáním
s jejím světem dala mi sebe
že již nikdy neodkluše
svěžest andělova

Prohřála moment mého života paprskem radostným…

…a já?!?
…a já po chvíli zabouchl ji dveře
Lhal jsem
jak vyhaslý srpek nekonečného nebe
jak v přístavu cizí milenec kolébající rádoby slib

a teď budu umírat zde v prchající vůni černé róby
měsíčním přízrakem
do stop v písku střílející svit

já se nikdy nenaučím...
já se nikdy nenaučím...

Tebe lásko Tebe
milovat a nesmět mít
...