chci v sobě utopit stín

z ledu života
prudce ozářen svitem
jdu v noci k vodě

protože jsem sobec

jak mi vpálila jedna holka
modrooká
že žádná jiskra není

než odjela pryč
měla mne na rozšeptání

lehce jsem propásl šanci

na lásku
jak noční zastávku na znamení

hvězda padala
pravda rychle
a teď se drolím
a nejsem skála

nevím kam jsem se ztratil
vždyť já si pohrával
s kočkami
pro vázy
a najednou potkám jednu psí
a jsem do ní udělaný

chvíli v agonii
chvíli v extázi

dokázal jsem ji vykolejit
koukala a stála

na červený jablko

a ona?
to jsou nonety

později mi snesl déšť
to její
no né ty?

a jsme jinde

sobec ji několikrát naštval
nevážil si chvil
když mne sama našla
se srdcem veselým

nesmím radši myslet na iluzorní září
být sám bylo jinačí

proč neprožít horor
místo čtení v modrém snáři

snívaný svit nestačí

čeká nás asi zapomínání
až to pomalu probolí a vyprchá
když touha je macocha
a já sám
se svými nočními motýly
chci v sobě utopit stín