BOLČE

podzimní zahrady
jásaly
nad rozpačitým dnem
a stoupající dým vál hvězdám tmu

už si tě nevšimnu

lany v mrazu do skal
ozvěna plakala
pro citovou lavinu

* miluj mne dál

přes tiché tahy?

nikdy ne!
nebeské šachy nejsou pro tebe
rozumíš
ty básnířko

už jsem navždy cizích světů
šípková dámo z vesmíru

* už bývá úsvitu i večeru zimně
* a já jsem noc na pouštění jezdce
* ač stébla z věže přeskočí mě

* plaménku střelených milenek
* vzpomínek bych se měla ptát?
* kdes bloudil v máji
* že odlétáš bez křídel
* společně s proměnami?

* chceš jabloni tajit deště
* a svět nočních přání

když potřebuješ slunce
nauč se vnímat paprsky
a nikdy nechtěj

* znova najít…
* mráz pro šípkový mat?
…

dál jen zasekla drápky do ledové stěny
a hladila mi záda
aby to slízla jazykem

venku jínící říjen
u krbu praskajícího dříví

samet černovlásky voněl
bohužel svůdně z ženy
i ten její růžový med chutnal
ač to vůbec nebylo dobrý
protože jsem ji skrytě
už pouze zněl ze třesoucích se kapradin
mizící v podzimním štěstí
ve zvonkohře listí
v bluesových okamžicích
že stejně jsme to dělali
mimo šachovnicové postele
jen tak
na zaváté zemi
na zbloudilé vločce
maličcí
rozdrcenci před rozloučením
co nechtěli být prachem
a přesto nesmyli svou vinu
křišťály slz
u jezer palčivých nevěr
aby zeptala se srdce
nač pláčeš nač