Poslední polibek

.
Když po dvaceti letech jsme se opět potkali,
tys v nemocnici ležel s krutou chorobou,
já chodila Ti sílu dávat, ze stromů energii
ja věřila, že osud nás opět svedl ne jen náhodou.

Tvé zdraví se zlepšilo a tys domů směl odejít,
já přešťastná byla, že Tě budu smět mít zas,
že přišla konečně doba, kdy budeme moci spolu žít,
vynahradit si ten mnoho let lásky ztracený čas.

Když Tvé oči laskavé mi tehdy sbohem dávaly,
já ani ve snu netušila, že mi navždy odcházíš,
když políbils mě opět něžně na mé horké rty,
já chtěla věřit, že mě zítra opět políbíš.

Já čekala jsem netrpělivě na Tvé zavolání,
však na mobil jsi mi poslal smutnou zprávu,
já Vandi v nemocnici jsem na chemoterapii,
až lépe bude mi, moc rád za Tebou zase přijdu.

Srdce mé se žalem rozbušilo, mé oči hořké slzy zalily,
lékaři mu přeci řekli, že již porazil tu mrchu zlou,
napsala jsem lásko moje, Ty zvítězíš nad tou bestií,
zavolej mi prosím, napiš milý, kdy mohu přijít za Tebou.

Opět čekala jsem, kdy zavolá a řekne přijď lásko má,
však týden, celou věčnost nic, jen to zlostné ticho,
pak přišla mi zpráva na mobil od Tvé rodiny hrůzná,
děvče milé, Olda neměl dál již sílu žít a vzdal to.

Já nebojím se smrti a dočkat se nemohu milý můj,
až setkám se s Tebou tam nahoře v krásné zahradě,
až řekneš mi lásko moje, dávám Ti opět život svůj,
do Tvých něžných dlaní, já miluji Tě, Ty miluj mě.