Schoulená

Do klubíčka schoulená
na břehu vody mrazivé
sedí dívka nádherná,
v drobných dlaních vlásky své,
a jen tak si pohrává
s tím jemným vzácným hedvábím,
jež zlatou barvu získává
pod slunce zrakem zářivým,
který právě zvítězil
v boji nad temnými mraky,
a teď svítí z plných sil,
oslňuje lidské zraky.
A té dívky čistou krásu
ještě víc a více množí,
a já, němý od úžasu,
hledím na ten zázrak Boží
jak sedí s přítelkyní svou,
občas prohodí pár vět
o tom, jaké časy jsou,
jaký život, jaký svět.

Nožku náhle smočila
v té temné vodě na pár chvil,
však v mžiku zas se schoulila,
když mráz jí kůži políbil.
A úsměv zalil její tvář,
snad od chladu chtěl uchránit,
jak převrhnutý kalamář,
v němž ukrytý byl hvězdný třpyt,
jenž upoutal teď oči mé,
byl jsem šťasten, chtěl se smát,
však náhle stíny pochmurné
nastolily smutek, chlad,
že nepatří ten úsměv mně,
ač na dosah je, jsem tu sám.
Za dne, přec v hluboké tmě,
do beznaděje upadám,
a na prach rozdupán je cit,
vždyť jiného již miluje,
nejsem to já, s kým chce být.

Přesto jsem rád, když šťastná je.