Každou chvíli budu muset jít

Každou chvíli budu muset jít

 

„Slunce už nad obzor vyhlíží.

Dříve než se šero s ránem sblíží,

každou chvíli budu muset jít.

Jak šťasten jsem, I když se nám k ránu oči klíží,

že nepřestáváme bdít.

Vždyť na spánek bude ještě dost času.

Nelze se ubránit smutku v hlasu.

Myslet budu stále na kouzlo a krásu

včerejšího dne, kdy za zpěvu píšťal a svíček jasu,

na hlavu věneček jsem ti položil

a tajně si přál, abych celý život po tvém boku prožil.

Vyznali jsme si před bohem lásku

a mnich naše srdce v jedno spojil.

I kdyby život můj pak visel v poli na vlásku,

strach ze smrti bych myšlenkou na náš den opojil.“

 

„Neplač již více, lásko má.

Každá slzička tvá protíná srdce

bolestněji než halaparten bodce.

Zajisté budu mít štěstí a z boje se vrátím

a nikde se v širém světě neztratím.

Ve zbytečné válce za zem a krále musím se bít.

Cestou budu si však věneček vít,

stejný, jako jsi měla v náš velký den.

Kdyby boží plány chtěly mne ze světa vzít,

nechť provází mne z něj náš láskyplný sen.

S sebou mi ještě dej ustřižený pramínek svých vlasů,

ten po celou dobu těžkých časů budu opatrovat

a každý svůj krok nechám jím ochraňovat.

Co když máš andělskou tvář proto, že jsi Anděl...

To pak kolem pramínku bude kouzelná zář

a minou mne všechny rány hřmotných děl.“

 

„Nastala ona nešťastná hodina,

nechť tvůj krok chrání celá svatá rodina,

můj milý.

Za svého muže si tě i válka vzala.

marně bych se spravedlnosti ptala,

proč zrovna ty..

Až se mi vrátíš, neopustíme své prosté komnaty,

nechť si celý svět leží za vraty.“

 

 

„Desítka slunovratů si vládu v kraji vyměnila,

ústa má žalem téměř oněměla.

O milém zprávy nemám,

čekání však nikdy nevzdám,

I kdyby ve světě jinou dívku měl

či na mé srdce dávno zapomněl.“

 

„Všechna ta léta se neskutečně vlekla,

kaštanový vlas mi postupně prorůstala šeď,

Zůstala jsem na mlýně jen s otcem,

proto vždy jsem se kalných pohledů podivína lekla.

Pohledů toho, co chodil nahlížet na mne přes zeď.

V dobách vlády nikoho nedalo se nikomu věřit,

raději ani vlídné slovo při setkání svěřit.“

 

„Hej, ženo mlynářko krásná,

mohla by tato chvíle být pro tebe spásná.

Vezmi si mne za muže na hradě spolu budeme žít,

nemusíš do sedření s otcem mouku mlít.

Na tomto místě mého kraje

pro lovce pstruhů ukrývají se taje.

Proto miluj mne a se mnou pojď,

myšlenky na jiného z hlavy vyprovoď.

 

„Nesnažte se, pane, svým bohatstvím mne ohromit,

moji pravou lásku nedokážete prolomit.

A co by si s obilím můj otec sám počal,

cožpak byste viděl raději na místě mlýna močál?

Nebo místo pro lov ryb?

Mohu vám však dát slib-

nikdy nebudu patřit vám.“

 

„Já tě ženo ale chci,

co je mi po tvém shrbeném otci?

Odvezu si tě na hrad třeba svázanou jako ovci.

Vždyť zlata a krásných šatů by jsi měla,

pohodlí co by jsi jen chtěla.“

 

„Provdána už jsem, milého někde ve světě mám.

A nepovídám vám žádný klam.

Jen jemu mé srdce patří

a věřím, že i po letech mé oči ho zde na dvorku zase  spatří.“

 

„Převzácný dar ti, ženo, nesu,

potřebuješ jej k dnešnímu plesu.“

 

„Nechci, pane, žádný dar od vás!

Ať mne má prostořekost zahubí – hoďte si raději provaz!“

 

„Neplač strachy..plač spíše dojetím

a nebraň se už více mým objetím.

Nepoznáváš mne ani ode mne dáreček,

z lučních kvítků svatební věneček?

Po letech je trošku jiný,

plný střelného prachu a špíny,

stále je to však památka na náš velký den.

Lásko má, nejšťastnější jsem, že splní se můj velký sen-

navzdory válce žít po tvém boku po zbytek života

o.v.a 2015