Šípkový keř

Ze srdce mi šípkový keř vyrůstá
do ramenou leze vzhůru ke skráním
uchem dovnitř, ven dere se přes ústa
větvoví s trny, zda-li to přeháním?

v koutcích rtů mám růže nejvíc rozkvetlé
neskrývají úsměv vůní provoněn
skrz vzezření růžověním posedlé
můj zrak aniž by byl chvíli odcloněn

víčka slastně přivírá do přítmí řas
nevidím jak lupínky se sypou z dřev
najednou jsem zůstal stát již bez příkras
od trní mám na rtech pouze zaschlou krev

v prvních mrazech šípky sládnou, plodů dřeň
na nerozeznání bude od krve
když do srdce podíváš se na kořen
spatříš šíp, ne naposled, ne poprvé