Však

Chtěl bych ti prohrábnout vlasy,

pramen jich za ucho ti dát.

Cítit jejich vůni, slyšet hlasy,

být si jistý, nechtít se ptát.

 

Když jsem s tebou, jako bych měl křídla,

avšak nemohu vzlétnout, nemohu letět.

Jsem lehčí než bublinky z mýdla,

něco mě drží, něco mě nutí zůstat sedět.

 

Cítím se u tebe v bezpečí,

však spoutaný a vězněný.

Jsem jak záškolák, co v koutě sedí,

na povrch úsměv, vnitřek raněný.

 

Říkám ti, že tě miluji,

snažím se myslet to vážně.

Ale hned záhy toho lituji,

líbám tě, však bez té vášně.

 

Dříve zdálo se to býti jiné,

však touha po tvé duši mě již opustila.

Tvé krásné tělo ke mně se vine,

tvrdíš, že nikdy bys mě nepustila.

 

A já blázen, stále lžu ti.

Lžu sobě, lžu tobě, jsem lhář.

Ale pochop do lásky nemůžeš mě nutit,

nemůžeš dohnat mě na oltář.

 

Avšak není to tvoje vina,

že věříš v naši budoucnost.

Ve mě však svíčka již dohořela,

plamínek uvadl, vzkvétá jen úzkost.

 

Už tolikrát byl jsem si jistý,

že je ten správný čas na zpověď.

Však tvůj úsměv je tak čistý,

že mizím, nechci znát tvou odpověď.

 

Teď promiň mi, co ti udělám.

Tyto řádky, těžko se mi píší.

Však emoce své již nezdolám,

nezapomeň, musím jít, konec se blíží.